XIII. Před tabernaklem.

O chtěl bych být

jak lampy svit,

jež před oltářem plaje,

tak bez hnutí

jen k Boží cti,

vším světem pohrdaje.

V to šero tkát

jak ve brokát

své žáry citů žhoucí,

jak ufarsim

kdys prstem svým

psal v děsu Všemohoucí.

Tak v diadém

vždy den za dnem

svou lásku všecku vinout

kol Hostie,

v níž Ježíš je,

a u nohou Mu hynout.

Zřít bez dechu,

jak v útěchu

vždy s nebe sestupuje,

a v chleba běl,

jak v lásce chtěl,

i v révy tok se proměňuje.

Zřít tisíce,

jak toužíce

sem k stolu Jeho spějí,

jak v monstranci

si ve srdci

Jej sladce odnášejí.

Pak samoten

bdít v noc i den

před Jeho svatostanem,

a plašit stín,

jenž ze hlubin

se snuje větru vanem.

A jako v snach

před Jeho práh

se vroucně přibližovat,

tam nadzemský

ples andělský

v svou duši zachycovat.

Až v konec let

by Jeho ret

zvnitř zavolal mě v tiši:

„Já slávy Král

tvým světlem plál,

ty sluň se v Mojí říši!“