XIII. Ráj uzavřen – a smrti brána zeje!

Ráj uzavřen – a smrti brána zeje!

Kdo ženy syn, tou projde temnou branou,

ať na cestu mu žitím růže kanou,

ať klesá znaven strastí do závěje.

Jak zrno v brázdu, Bůh nás ve hrob seje.

Pak přátel nářek posmrtnou-li hranou,

či zášť a závist za hrob stíhá hanou, –

přes rovy vítr zapomnění věje.

Náš celý život na smrť jenom zraje,

k té velké chvíli i krok volný kvačí,

kdy duše stihne neproniklé taje.

Smrť na vetché když buší žití dvéře,

to na útěchu slastnou duši stačí.

Co dobra nechá zde, co s sebou béře.