XIII. S oblohy obláček lenivý

S oblohy obláček lenivý

zívaje dívá se na nivy.

Zívaje dívá se v hájů šer,

slunečko praží mu do beder.

Lenivě valí se oblohou

jako by pouta měl na nohou.

Jak by mu bělounké rameno

tížilo nějaké břemeno.

Se strany na stranu valí se

kachna jak po jasném rybníce.

Počkej však! Vstává mrak nad lesy,

ten tobě natáhne pačesy.

Bouřlivě k boku ti přikluše,

hromem ti promluví do duše.

Hanbou a ranami rudého

zažene s blankytu modrého!