XIII. Stále čekám, až mi řekneš: „přijďte k nám,“

Stále čekám, až mi řekneš: „přijďte k nám,“

na nádvoří uvítáš mne před svým prahem,

uvedeš dál, řekneš: „křeslo své vám dám,

plášť svůj s ramen.“ Úsměv svitne v oku drahém.

V předtuše té kahan v srdci rozžíhám –

obejme nás ticho... v jeho šeru vlahém

kdosi přejde... Láska – aneb osud sám?

Duše moje náhlým zachvěje se blahem.

Usednu, a tiše, jako ve snách pak

slyšet budu hlas Tvůj, hledět ve Tvůj zrak –

Tvoji blízkost cítit, jež mne podmaňuje.

Nepochopím, co mi řekneš v tento den –

vnímat budu Tvého hlasu hudbu jen –

nad jezerem modrým kterak vánkem duje.