XIII. TAJEMSTVÍ.

By Jaroslav Vrchlický

Já znal je. Žili spolu jak dvě děti,

ač dávno měli vesnu za sebou,

dost pozdě poznali se, po mnohých

zlých zkouškách, zápasech a oklamáních

tím pevněji jen k sobě přilnuli,

neb věděli, že mají nyní víc,

než co kdy vůbec dáti život může.

Pár měsíců jim šťastně uběhlo

jak věčná báseň. Ona bez důvodů

pak začla žárlit na tu, na onu,

a otevřela různým domněnkám

své srdce, žel, až příliš přístupné.

On dělal, co moh, by ji usmířil,

a zprvu šlo to, krátké po bouři

tím jasněj vzešlo slunce jejich lásky,

šťastnějších lidí v světě nebylo.

Však vlna jak má vzrůst a vrch a sklon,

tak bylo mezi nimi. Cos jak kletba

je tížilo a kazilo jim štěstí.

Tu nahodilé slovo přítelky,

tu výrok jeho jakýs povšechný,

a posled náhoda, ten Mefisto,

je rozeštvaly více než kdy před tím.

A oba trpěli. Jich podušky

jich slzy nejlíp znaly. Co to bylo?

V ní pevná časem zrála myšlenka:

„Já nestačím mu; stárnu pomalu,

on krásy lačen, mládím vznícený

má jinou vedle, mne jen ze soucitu –“

I řekla mu to v nestřežené chvíli.

On zprvu zlobil se a přísahal,

však věřit nemohla mu, nebo jednou

řek z bujnosti a v síly překypění,

že Boha, na kterého věřila,

dokázat nelze. – Co mu zbývalo?

Jen jeho čest, dnes lidem vratký pojem,

zas nové ujištění – pýří v plen

vydané větrům. A zas trpěli

a pomoci jim více nebylo...

Tu jednou, v chvíli trpké roztržky

mu řekla, že ví jakousi jeho vinu,

však blížej nechtěla ji naznačit.

On darmo mluvil. Viny proti ní

si nebyl vědom. Na svém trvala,

že fantomu neb zdání pouhému

by tolik přec dát v oběť nemohla.

On prosil darmo. A tu s jejich rtů

jak děsná jistota ta slova sjela:

„Já dokážu to, však tam zůstanu,

jak s výčitkou pak žíti můžeš dál?“ –

I nabízela dál své přátelství,

jež Byron nazval „láskou bez křídel“,

cit stejně teplý, lásku, oddanost,

však stlumené vše. „Mukou Tantalovou“

on zval to zas a znova naléhal,

by vyslovila to své tajemství,

co přec ví o něm. – „Chceš-li, řeknu to,

a dokáži to, však tam zůstanu!“

Ač viny sobě žádné vědom nebyl,

ač mohl podstoupiti i tu zkoušku,

tak drahá byla mu, tak s její žitím

byl sloučen jeho život veškerý,

on přestal od té chvíle naléhati,

víc neptal se a myslil s Písma slovy,

že líp jest křivdu snášeti, než dělat,

i nechal sebe v podezření viny,

než dokázal by svoji nevinnost

za takou cenu. – Tak mu drahá byla!

Jak žili potom, neptejte se dál.

On čeká posud, je-li její Bůh,

že ona pozná, kterak bloudila.

Co ona myslí, nevím; stejně rádi

se mají oba, ale trpí tím

za něco, z čeho vyznati se, síly

a odvahy jim osud nedopřál.

Nechť byl to blud, nechť domněnka, nechť klep,

nechť klamné zdání, či jen předsudek,

nechť předrážděných nervů třeštění:

To jedno vědí dnes a cítí v hloubi,

že v rakev sami složili svou lásku,

že v přátelství rukama lomí nad ní,

a že jim není, není pomoci...

Ruch života, shon dne a práce, čas,

ty leccos přehluší – však jejich noci,

kdo zná ty bezútěšné, dlouhé noci?

Jak vše by chtěli odvolati zas,

však marně: V jeho uších stále zní

„Já dokážu to, však tam zůstanu.“

Co v jejich zní: „On měl mne přece rád

i přes tu vinu, o níž jistě vím.“

On o ní neví. – Kdo je rozsoudí?