XIII. Tak v nitru mém jen váda zuří vzteklá

Tak v nitru mém jen váda zuří vzteklá

o umělce a muže rve se zájem:

co pro jednoho rozkoší a rájem,

je pro druhého žhavou mukou pekla.

Žár – zimnice se střídá, nemoc vleklá,

déšť v plném slunci šlehá náhle krajem.

A stále je mi hádankou a tajem,

co ve mně silnější? Co ty bys řekla?

Dnes chladně dívám se, jak světla stelou

se po tvé tváři, zítra krev má zšílí

a prahnu jen tě líbat, mít tě celou.

Hned odvahy jsem pln, hned krok můj vázne.

Plod utrhnout? Což mám dost ještě síly?

A z kouta se mi něco chechtá: Blázne!