XIII. Teď na odpověď čekám mírnou Tvoji,

Teď na odpověď čekám mírnou Tvoji,

zda odpustíš mi, chvějným rtem se ptám?

Již léta přešla, hřbitov v duši mojí,

rov jeden drahý, hrobní kámen mám.

Je otevřený, v hlavách kámen stojí,

je na něm jméno, v zlatě svítí tam –

mám hrob ten zavřít? Nechat na pokoji,

ten těžký kámen, chladný, na hrob dám?

Tvé drahé jméno, zlatem vyryté,

je ukryto v mém srdci – moje ruce,

mne za živa v tom hrobě zazdíte!

Je vyryté to jméno v srdci mém,

jež zemřelo již dávno – ztichlo v muce,

a změnilo se, stalo kamenem!