XIII. U cesty kvete mi vratiče keř.

U cesty kvete mi vratiče keř.

Znám dech tvé vůně, ví pamět má, věř!

V nohách ti otcova hrobu schnul květ,

zatruchle voněl, – mě bídy rval hnět.

V myšlénkách rvu a mnu vratiče list,

sám sobě na radu dím-li si jist:

Čím tě svět hnětl, jen vzdechy mu vrať!

Vratič má hořký květ i lodyhy nať...

A k návratu pod hrudu za jedno měř,

kvetla-li růže, či vratiče keř.