XIII. U POKLADU VÁCLAVOVA.

Před božím hodem Zikmund král

lstí Kutnou Horu vzal

a po maďarsku s Országem

a Pipou hodoval.

I skončen královský je hod

a prázden Vlaský dvůr,

mdlý číšník vědra opustil

a zpití hudci kůr.

Vše ticho: v městě, po horách

i kolem po stanech,

a hvízdavý prv seveřík

si do závějí leh’.

Vše ticho v síních; umdlen král

svou v ruce tiskne skráň,

leč v polích ozývá se stráž

a z mrtvol plaší káň.

Vždyť Kumán vojů královských

hůř řádí nežli hlad,

kraj kolínský je zpustošen

i vsi kol Poděbrad.

V noc jasnou z komnat zírá král

na luny siný svit;

aj, na Jakubské báni, tam

ký divný světla kmit.

Jest hvězda to či třepotný

snad matné záře svod?

Ba ne! hle, v jiskrách sněhových

se zjevil jasný bod.

A dlouží se a šíří se,

jak blesk by na báň pad’;

dva proudy jisker po bocích –

hle, křídlatý jest had!

Hle, náhlým křídel mávnutím

déšť jisker na zem šleh’

a svěže dolů snáší se

přes bílé boky střech.

A na královský míří dům –

i ztrnul Zikmund, zbled’,

vždyť na římsu ten zlatý had

pod jeho okno sed’.

A rudým křídlem zašuměl,

a ohněm sršel zrak:

i zdálo se, že v nebesích

chce v požár znítit mrak.

Had králi hlavou zakýval

a hovořit se jal:

„Zdráv, zdráv buď vladař krásných Čech,

zdráv uherský buď král!

Vím, proč jsi přišel, králi můj,

proč dumáš, zbaven snův:

do rozhárané mysli, viď,

pad’ poklad Václavův!

To věřím! Většíť desetkrát

on vzácných skvostů těch,

jež Pipinovec Karel skrad’

a zavřel v Goslarech.

Či zřel jsi stříbro v bochnících

a zlato v prutech? mluv,

stoh florenťáků ryšavých

a bílých zmrzlíkův?

Jsem pokladů těch původem,

já obral všecku zem;

ty neznáš mne? Aj královským

jsem, pane, plivníkem!

Jsem zplozen knížat lakotou,

jež nikdy nemá dost,

strach za noci mě odkájel

a za dne lenivost.

Zde na kostelní báni, viz,

tvůj zrak – žár slunný stih’?

V něm jsem se dávno před tebou

na klínu vášně zlíh’.

Leč nelekej se, nestrachuj,

buď vesel jako spíš,

ten vzácný poklad Václavův

dnes ještě uvidíš.

Dřív bratra tvého náhončím,

jsem nyní sluhou tvým,

nuž, jásej, před zázračnou skříň

tě, pane, postavím.

Své plece v sobolinu skryj

a pospěš v moji skrýš;

leč dvořanů svých – ticha dbej –

ať chůzí nevzbudíš!“

A rychle odívá se král

a z komnat spěchá hned,

kam poletavý ohnivák

jej temnou chodbou ved’.

V sklep skalní stříbronosných hor

jak blesk druh pekel tíh’,

na balvan žhavým křídlem tep’,

a balvan v ráz se zdvih’.

Hle výklenek, v něm černá skříň,

tu sotva král že zřel,

již plivník křídla tepnutím

zas víko otevřel.

Viz, v černé skříni zlata jest –

zas víko zvednul had –

a u výkřiku ztrnulém

pad’ Zikmund na poklad.

Před vábnou duhou ópálův

sám Sirius by has’,

lesk žhavých rubínů by byl

i slunci na úžas.

Před jiskrou granátů svůj lesk

by ztratila i krev

a před perlami studem has’

i růží rosný zjev.

Na lebce z kosti slonových

všech korun stkví se vzor,

déšť diamantů napadal

na čelní její svor.

bled lakotou se chvěje král

a kasá řízy lem;

„Co zde, to všecko vezmu v plen,

jsemť země vladařem!“

A po klenotech ruku vztáh’

a sklonil hlavu v skříň:

„Tím válkou mořit dvacet let

chci Čechy na nejmíň!“

A po koruně ruku vztáh’,

však dřív než hlavu zved’,

již zlatý plivník jako blesk

na víko truhly sed’.

A víko tížil, zajásal:

„Tak králi, teď mě máš!

Té vazby tebe nezbaví

ni sterá Plavců stráž!

Čím víc se vzpínáš, jatče můj,

tím víc, má roste tíž,

čím víc jsi skloněn k pokladům,

tím víc jsi k peklu blíž!“

I sténá Zikmund – nelze vstát,

jeť v skřipci jeho vaz,

a plivník volá: „Uváznuls,

nuž, lze li, tak se spas!

Tvé hrdlo pěkně sevřel jsem

a nepustím tě spíš,

až životem i duší svou

se řádně vyplatíš!“

A na víku si poskočil

a smál se: „Mám tě, mám!

Dřív nežli poklady jsi chyt’,

jsi chycen pěkně sám!

Lstí vyspěl na tě plivník, ej,

lstným vnadidlem tě lap’,

tím víkem skříně skřipnut dnes

z Čech nejšpatnější chlap!

Nu, dáš-li duši výplatou,

dřív než tě uondám?

jen rychle, rychle! Svolíš? Dáš?“

A Zikmund sténá: „Dám!“

A procit’, křik’: „Kde lékař?“ „Zde!“

„Té bolesti mě zbav,

na onen hrozný hrdla tlak

stem nestačil bych hlav!“

A lékař léku v číši dal,

a císař vzal a pil,

až nový sen mu žhavý dráp

zas v úpleť mozku vryl. –