XIII. Vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí,

Vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí,

tu vidinu, a s ní jde cestou svojí.

Kdy trpí jeden, kdy se chví a bojí,

tu druh mu podá z číše síly píti.

To řek' jsem Ti snad jednou jenom v žití,

a hlavu svou jsi kladla na hruď moji,

kdy kukačka se neozvala v chvoji,

a ruka Tvá v mé počala se chvíti.

Tu pravdu dnes jak dávný ozvuk cítím,

jak povánek, jenž rozběhl se kvítím

tenkráte právě, kdy se jalo kvésti.

Tam sebral vůni, jas a barvy steré,

nechť z hrudi mé je svět si zase bere...

mně zbyl jen list za plný pohár štěstí.