XIII Vystřízlivělý jarní proud

Vystřízlivělý jarní proud

vleče se světem bez radosti.

Už tíže sebe přistihnout

při kterés směšné poctivosti.

Znám nyní dobře pósy chytrácké,

nečekám nic, to dodává mi síly.

Myšlenky, činy bližních bídácké,

mne k protestu už nerozčílí.

Mých současníků prolhanost

mne prožrala a nakazila.

Jen k tomu blýskne časem ctnost,

by propasti mé osvětlila.

I zapomínám pomalu

(v tom výhoda je pro mne jistá!),

že v mládí prvém zápalu

rodil se ve mně moralista.

Je taktní ke mně časem ničemnost,

stisknem’ si ruce, ona pochvaluje,

a jestli časem zas se vzbouří zlost,

zahučí – pak se utišuje. –