XIII. VYZNÁNÍ.

Pověz, ó pověz, dívčino krásná,

Matčina ty slávo, sivá holubičko!

Pověz upřímnou myšlenečku lásky,

Jak bylo tobě, na zahradě carské

Když jsme druh druha viděli ponejprv?

„Bylo, jak před tím nebývalo nikdý –

Půl očí v tobě, půl se krylo v trávě,

A ne v trávě zelené, ale ve měňavé;

I bylo, jakby uroněná jiskra

Ňádra propadala, srdce dopadala.

Pověz, ó pověz, statný mládenče,

Otcova ty slávo, sokole jasný!

Pověz upřímnou myšlenečku lásky,

Jak bylo tobě, na zahradě carské

Když jsme druh druha viděli ponejprv?“

Bylo, jak před tím nebývalo nikdý –

Jahůdka nekanula s keříčku nízkého,

A suchota*) se vila do srdce bujného,

Jen tebe, a jen tebe očima jsem líbal,

A duší mládeneckou tebe jsem objímal.