XIII ŽÍZEŇ
Jednou si vedro zrovna vlasy rvalo
bylo mi líto toho bolestína
Žíznivé stádo ohňů rzivou tou žízní ržálo
a já co bych dal za hlt zednického vína!
Čas jako scvrklé letní zákoutí
Možná že zmešká lítou onu chvíli
kdy vyzrazení rudí kohouti
pykají v lesích které zapálili
Sám s vdoví láskou jež se zalyká
a s žízní která ví že sama vinna
A mají hnilou chut jak voda z rybníka
Spláchnout ji Františku spláchnout ji douškem vína!
Tu jsi ó sprosté víno, červené,
a náruživě čpíš třeným pazourkem
a já tě lokám víno červené
zároveň s drsně spřáteleným horkem
Jak zpupně stoupá krásná povodeň
hněviva smíru rozvaděných bratří
žízně však neudolá; ten oheň
je nezranitelný neúprosný a lačný
Poskytli jsme mu srdcí paniců
poskytli jsme mu dívčích umučení
lili naň záhadný pláč paní Marlbourough
a všechno marně; není k uhašení
Počkejte! Ona paní Marlbourough
jejížto jméno jsem byl právě řek’
má divnou duši černokněžníků
a oči jež jsou barvy pomněnek
Varuji abyste se nedali
splést azurovými jejími nářky
když zpoza šlářů pátrá do dáli
opřena o cimbuří hradní hlásky
Drahné už uplynuly měsíce
co sama bez chotě jenž odtáh’ s brannou mocí
„Shledáme se do Svaté Trojice
jestli se nevrátím už do Velikonocí“
Pan Marlbourough vždy ještě dostál slovu
Nuž jaro léto pryč teď zuří severák
Co tedy pudí na věž jeho vdovu?
A co ten její rozcválaný zrak?
Vyhlíží jedno páže spanilé
mělo bdít nad bezpečím mileného
a kdyby ach podlehl přesile
donést jí aspoň srdce jeho
Vyhlíží očima jež přimyká
nad klikatými pěšinami srdce
Vypoštěná krev sní o kráse poslíka
a o tom jaké půvabné má ruce
V nich uctivých nese co hostii
by srdce a dí k překvapené lady:
„Žádné arabské vůně nesmyjí
šerednou skvrnu po díle mé zrady“
„Co učinils to cos to učinil
že sobě klneš sotva zočiv mě?
Jestli ses rozkazům své paní zprotivil
proč nehověl jsi prosbě vdovině?
A pravda-li nic že už nesmeje
šerednou skvrnu po tvém zločinu
pak byla marná moje naděje
že v lásky obětí kdy ještě spočinu“
I brala trofej z rukou panice
a prsty svými v jeho zabloudila
a tiskla onu trofej na srdce
zatím co pantoflíčkem v zemi ryla
Ty pomněnkové oči v slzách tonou
zamčená duše na ně nevraží
ztichla jak strom když se naň vichry hrnou
neb také jí se volba uspoří
„Dostál jsem svěřenému úkolu
a dostál jsem mu hrozněj než jsem slíbil
já nenávidě pana Marlbourough
byl jsem mu štítem abych se ti líbil
Myšlenkou jsem ho denně zabíjel
rukama bránil žes to poručila
a chrabrost má na niž jsem zanevřel
mrzce toužila aby marnou byla
Jsem stvůrou již i pekla vyvrhla
protože straníc ďáblu bohu slouží
Já jsem ta záhadně zlá nákaza
kvůli níž anděl po satanu touží
Mrtev pan Marlbourough a pochován
Dva hrobaře měl oba dva se smáli
Byl sázkou ve hře; já a pekel pán
jsme boha a mou duši obehráli
Tady ta trofej Dobyl jsem ti jí
nešetře života a za cenu své spásy
Žádné arabské vůně nesmyjí
bezděčnou vinu zločinné tvé krásy
A rámus pekel zase nepřehluší
to skelné ticho jež se rozstřelo
když zatracení vítajíc mou duši
po mateřsku jí zapělo“
Černokněžnická duše zhurta zamkla
své přísně zakázané hájemství
tak tichne nad jelení řeží laňka
jež také nestraní sokům; jen vítězství
„Proč myšlenky tak ponuré tě souží?
A zoufalství jehož jsi kořistí!
Kdo jako ty všemu navzdory slouží
ten všemu navzdory je hoden závisti“
Belhavý večer slídí na obzoru
pod ním se krčí strachy vřesovišť
a nad tím bydlem líbezného moru
lítají havrani ti výš a oni níž
Cimbuří domlouvá se tajně s dálnou stepí
jeden stín roztměl se druhý stín se už tmí
onen je shrbený tento je velkolepý
tu závrať snu tam ze sna vzbuzený
„Marně se zříkáš hladu neodříká–
li se hlad tebe jemuž se chce jíst
Co je mi po věrnosti služebníka?
Miluji věrnou jeho nenávist“
A paní Marlbourough se pousmála
a rozhrnula vdoví závoj svůj
povznesla hlavu a sestupovala
co noha nohu mine se schodů
„Podrž to srdce nevím si s ním rady
na srázných schodech tma jež polyká
Nes ho jestli ti nevadí když vadí
zahoď. – Ono si někde dovzdychá
Ach jaká škoda že neumí více
ach přeškoda že nemá odvahu“
Paní Marlbourough našla dvéře do světnice
otevřela zůstala na prahu
Takto jsem vypravoval Františkovi
o pážeti a paní Marlbourough
„Čekala Dočkala se? Kdo že to ví?“
a vzhlédl jsem. – „Co je ti Františku?“
„Vím já“ vykřikly jeho zřítelnice
Žíznivých ohňů ržání utichlo
„Zůstala stát na prahu do světnice
den vystřídal noc páže nepřišlo“
A povstal jakoby u vytržení:
„Nepřišlo a nepřijde nikdy již
Tak mlád a domiloval ses už zatracení
tak mlád tak mlád a už se odvracíš
Panické něhy holubičí kate
lítostný žháři serafínské lsti
knížátko všech kdo schválně prohráváte
piráte nevěrný své kořisti
Skelného ticha milovaný vězni
upros hlídače bran otevři mi je
poshášej hlasy vše a nic ať nezní
krom volání tonoucí Mezopotamie
Mezopotamie, pepři mé stravy
vystříhej žízeň ať se nepoddá
nedej jí zahynout a ať jí neudáví
úlisných kouzel rusá pohoda“
Zachtělo se mi zednického vína
potkal jsem Františka pozval ho za svůj stůl
byla s ním modrooká láska Carmenina
která čte v nitru černokněžníků
Zednické víno čpí třeným pazourkem
vštěpuje pravdu nezkušeným lžím
hraje si s drsně spřáteleným horkem
já přihlížím