XIII. Ó zvuku znící jí z rtův růžoráje,

Ó zvuku znící jí z rtův růžoráje,

Když s luzným smáním mluví v rozhovoru,

Jsi sladkým zpěvem nebeských to sborů,

Jimž věčná květou jara, věčné máje?

Když v slovu lichotivém se mnou hraje,

Celý se rozplývám v nejsladším vzporu,

Na vlnách vírné rozkoše se vzhoru

Unáším v dalné vlasti milé báje.

Ó mluv tou zvěnou božských melodijí,

Tož v duši mou slasť vlívá nevýslovnou:

Ba žíly ambrosím juž žitím bijí;

Mluv dál, ať splynu v harmoniji zvuků,

Ať věčně žiji slastí věčně rovnou

V těch zvucích ach! na srdce tvého tluku!