XIII.

Když noci temný stín se klade na zem,

a v dáli kdesi světlo v okně plá,

když z lesů tmavých noční chlad už vlá,

tu zoufalý stesk srdce sevře rázem.

A stíny jen se kolem tebe rojí,

světlušky blýsknou přes cestu, hle, tmou,

jdeš váben tichem, světlou jejich hrou,

však srdce tvé, že samo je, se bojí.

Když na obloze hvězdy planou snivé,

krok jeden tichý slyšeti bys chtěl,

jít v duší souzvuku a rhytmu těl

tak ruku v ruce v touze mlčelivé.