XIV. a.

Znalec lidí, jenž svým okem pronikavým

Poznal, co je zámínkou, co oučelem,

Co je na oko, co tajným zřetelem,

Zaslepit se nedá slovem chytře lhavým;

Srdce zkušené mu poví, kdo je pravým

Zásluhy tvé aneb zisku ctitelem,

Kdo je věrným nebo lstivým přítelem,

I kdo v potřebě je rekem ostýchavým.

Blázen ale jest, kdo proto snad se souží,

Že ta cnost co ořechová skořepa

Jádru scvrklému jen za obálku slouží.

Ten, kdo člověčinu mnohým seznal cvikem,

Pozná lehce za hlucha i za slepa,

Co je cností, co je lživým cnosti křikem.