XIV. ACHILLES NA SKÝRU.

Jak láká proudů líbezný šum

ve vrbách, ve třtinách skryt!

Proč halíc čelo ve stínech dum

ty nechceš s námi jít,

ó Pyrrho! v stromů kryt?

Tvé družky v řece vlahé

koupají údy nahé,

věř, sladký je to cit!

Vše marno! Sama opodál tam

ve hlubokém smutku svém dlí;

rci, drásá tě bolest, hlodá tě klam,

ublížil člověk ti zlý?

Ó nech, vše časem stlí!

Na údy naše nahé

proud stříká vody vlahé,

svit slunce padá mdlý.

Ach, přece s námi hrávala’s dřív

v obloučky, diskus a míč...

ba s námi z jarních trhala’s niv

krokus a petrklíč!

Proč doby ty jsou pryč?

Jak sladko v lázni vlahé,

ty nevíš, údy nahé

ký divný jímá chtíč!

O skálu šedou opřena tam

zří do dálky, co vidí as?

Ven z vody, dívky, není to klam,

to trouby zazněl hlas,

v něm jitra břesk i jas!

Ven rychle z vody vlahé,

své skryjte údy nahé

i taje božských krás!

Hlas trouby ječí vítězně blíž!

Ó Pyrrho, dej se též v chvat!

Hlas trouby výská, slyš jej, ó slyš!

Již v Lykomedův hrad

fanfarou plesnou vpad’.

Ach, s bohem vlny vlahé!

My skryly údy nahé –

však ona – rve svůj šat.

Co děláš, Pyrrho? Prchněme v dál!

Trub rykem chví se již les!

Trub rykem echo hlaholí skal

šat slední s Pyrrhy kles’.

Dav dívek zmizel kdes...

Zdar moře vlny vlahé!

Ve kráse stál tu nahé

muž – Achilles!