XIV. BALLATA V JESENI ŽIVOTA.

Ó messer Francesco, ó messer Cino,

po vaší stopě tak se sladko kráčí,

vždy v kvítí, ať juž v úsměvu či pláči,

vře v staré číši nových písní víno.

Dost forem jako okřídlených ořů

jsem vystřídal; teď když se připozdívá,

tu odvykám juž zvolna divým honům.

Dnes poklidně juž svoji brázdu ořu,

zrak jen se toužně za skřivanem dívá,

sluch dojat ku jeho se chýlí tónům,

jak letí v souzvuk rodné země zvonům.

Teď alejí se dobře jde to ztmělou

a čte se v srdci vlastním s duší celou;

jeť v duši svátečně a božsky líno.