XIV. CELÝM SVĚTEM JSEM PROŠLA.

Všecky bolesti lidské jsem viděla,

všechny chápala, všemi byla rozbolavěna.

Vše, čím lidé se radují, jsem poznala:

umění všechna, moudrosti různé, práci.

A potom s vámi, drahé, dětské ruce,

s vámi, božsky krásná mladá těla,

s vámi, oči, zpívající píseň slunce, květů, lásky,

zašla jsem daleko ode všeho, čím lidé žijí.

Do polí, zelenajících se osením,

harašících těžkými, voňavými klasy.

Do lesů, šumících a bzučících píseň samoty,

na vrchy, přes které vítr letí.

Do vřesovišť, zvučících zvonivě včelami,

a vonících medem, zářících těžkou červení.

Do luk, smějících se tisíci květů,

pokosených, dýchajících smyslně senem,

i rozkvetlých znovu ocúny zralých vášní.

Bloudím, bloudím, bloudím,

a skoro se mi z těžka dýchá vůněmi.

Vím, že svět dále žije svými radostmi i bolestmi –

jsou daleko, jsem jim velmi odcizena.

Jsem bytostí, rozezpívanou nekonečnou písní,

jako tvor, který ráno vylétá k slunci ze své nepěkné kukly,

po celý den víří v jeho světle, bzuče si neslyšně,

a večer po tisícerém vášnivém objetí klesá na hladinu.

Zrát bude moje láska k vám,

pole, luka, lesy, hory, ptáci, vřesy, ocúny,

a k tobě, slunce, slunce, slunce,

a k vám, teplé oči, hravé ruce, božsky krásná mladá těla...

nebude bez smyslu kroužení na slunci,

ani moje nekonečná píseň

o lásce.

A tolik jenom ukládám si jako brázdu na svém poli:

trochu hlasitěji zpívat, aby i jiní uslyšeli,

aby i lidé z pošmurného, chladného světa probudili se

a vyšli hledat to, co mně je takovou rozkoší,

takovým požehnáním.