XIV. Co bylo ve mně, vášní prudký žár

Co bylo ve mně, vášní prudký žár

v rozmachu prvním často zakrsalo,

co duhovými barvami kdys hrálo

s večera chladem čeká zhyn a zmar.

Kdys třásl jsem se, když mne ženy čar,

vášnivé objetí v ráz upoutalo:

– Ó odvrať pokušení! – srdce lkalo

a dej mi, Pane, rozkoš bílých jar!

Je třeba člověku, by pěstil v sobě

květiny krásné, které žhavě kvetou,

nechť jedinkráte zaskví se v své zdobě.

Ó srdce zastrašené bázní kletou,

jež jsi i krásu silné vášně znalo,

proč jsi ty žhavé květy vytrhalo?