XIV. Co ztrácí v tvoření se bardál, vykupuje věčnost

Co ztrácí v tvoření se bardál, vykupuje věčnost

lítostnou, slitování. Vše hmotné příč míjí.

Přírodu uctívat mnil, v se leč zniká v hloub

a v episod svod nad vše delikátnější.

Minulost niterná můž’ velepestrou býti

a složkou dominant, ve hluši contemplací

však dveří Tvých blíž serafů zpívají vesla,

jež schvívají očistu [v klín, v daň] náboženství.

Či máti společné spěch kroků letmých

a tichých to, co zastiňuje polet motýlí?

Pak v žas být mohou modlitby k bohorovné,

když z jedné látky jsou i zóny víry?

Hle, vyjasnění na názor řádu nábožného

přítomnosti. Co Syn, v úroveň jednu máť!

Co nemůž’ lidská skorost vyrozumět,

to víra zkumu přidá k skonejšení.

A ideí zříš svatých pronikání. Jisto:

se náboženství z sebe znovustvoří

vždy, vznoří. V srdci světci hudou hossianah

pozdní i hřejné, nitra ohlas prahudby.

Vše sladěno věk strunou světel světů.

Snad jiné vzkřísit melodie mnil’s i tóny,

pět mnil jsi obsah jiný, vzdálený.

Však co jest měna poesie tvé v hrsti?

Jen idólu ženství v žas a v altár vnov obměna!

Vždy lichotící leč to um. Ne lichotiti

umění leč. Nepřikrácená to oddanost,

bezprostřednosti směna, jíž zbotná všecko.

Vždyživé pruty archy meditanta.

Co tedy kypí, kvasí sen a spekulace,

kvas chimerský odevzdannosti odhaluješ

a vystihuješ, jenž vzrůst nechá adorace vteřinu

ve prvek zvěčněný a trvající.

Ne šířkou, živel hloubkou znásobený

a zmnožený. Bard času svého strážcem buď,

by jeho zhutnil vzácnou oeconomii.

Týž strpasličí, dozná-li porušení.

V hold ryzímu a blíž v čest posvátnému!

Když v dílo sestupuješ, noříš se, kyn ten

buď vůdčím, hlas: V osvěžení vláhu

ve doušek sdílný vzdá jen pravdy studna!

Pól porušení! S ním není pochopení!

Za opony čím nazírnouti, pod závoj

jak Sais, čím lze v líp, za cíp vzít flór,

vnov za gázem tím jesle shlédnout s mátí.

Svět kolem míjí, sám na bratry v snění mním,

již od samoty rostí cohese své vznět,

své spití víno. Čím jest? Chápu. Silná míza žití,

jež v kult se madonny a hostie chléb mění.

Cit, vlahost očistění, dím vnov, již v hruď stihám!