XIV. Do šerého mého kraje

Do šerého mého kraje

zase padlo trochu světla!

Po tak dlouhé, dlouhé době!

Ticho bylo tam jak v hrobě,

divná kvítí mi tam kvetla

ještě z minulého máje – –

Bloudila tam duše moje,

vždy tak ráda – zádumčivá,

s tesknými si stíny hrála.

Ale nyní záře vzplála

a krajem zní píseň snivá –

tvoje píseň – mládí moje!