XIV. Eloi, Eloi, Lamma Sabaktani.

Ach, Eloi! Eloi! Lamma Sabaktani!

Tak volal’s, Pane, na svém hrozném kříži.

V tom těla, duše volaly vše rány,

co hnětlo, rvalo, dralo tě svou tíží!

Kdo slyšel Tebe? A Tys přece volal.

My rovněž víme, neslyší nás žádný,

však touze, volat, nikdo neodolal,

nechť mlčí třeba valný prostor zrádný.

Co vražděno kdy lidí v hloubi lesů,

co vražděno jich v ulic přítmí hluchém,

co vražděno ve bitev hromu, děsu,

co vražděno, kde vraždí se duch duchem;

a všichni věděli: Jsme neslyšeni,

a všichni volali přec k hvězdné výši

a věděli, že pomoci tu není,

a věděli: Bůh nehne se, nechť slyší.

A volali přec. Naše slední věno,

náš kvil to vzhůru nad Tvých rájů brány,

to poslední z všech svědectví, Tvé jmeno,

jenž jsi i nejsi, – Eloi Sabaktani!