XIV. Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý

Jen se mi nesmějte, že jsem tak malý

obláček mizící v mlhavé dáli.

Až se jen napiju z horského zřídla,

obrovská, dračí mi narostou křídla.

Pak budu buráceť, jásať a hřímať,

zelenou korunu horám s hlav snímať.

Květ i klas po polích deptati budu

a na prach roztříštím pozemskou hrudu.

Tu hrudu blátivou, k jejímuž boku

spjat už jsem tisíc a tisíce roků.

Která jen výsměšně v zrcadle moře

obráží bídu mou, otroctví, hoře.

Plamenným hněvem ji rozbiju v kusy –

peruť má ubohá volnou býť musí.

K nikomu nepoután, přikován, spjatý

volně chci prolétať nebes luh zlatý.