XIV Ó, jenom poslyš vichřice jek!

Ó, jenom poslyš vichřice jek!

To jistě někdo zavražděný kvílí!

– Nějaký šeredný problémek

nespokojenci oběsili.

Oh! Oběsili tyrana,

mořil je dny a dráždil noci.

Jich radost byla spoutána

a povadlá a po nemoci.

Jich plný pohár vypíjel,

jich účastnil se her a kvasů.

Z ulic i dílny na ně zřel:

Problémku! Poslyš! Šel jsi k ďasu!

Však teď... o teď... té radosti!

Dnes přihnul sobě občan mnohý:

„Klid starý zas se rozhostí.

Problémku! Lež má krátké nohy!“

A plní vášně milenci

své hříšné paní objímají.

Pod šibenicí milenci

problémům všem se posmívají.

Však nyní poslyš vichřice jek:

to jistě někdo zavražděný kvílí.

Poťouchlý, šeredný problémek

chce míti zase svoji chvíli.

Je půlnoc a s ní jde též msta,

a tajný strach je v milých líci.

– Čertovské kvítí vyrůstá

pod zamračenou šibenicí!

A milenci, hle, s hrůzou zří

metamorfósu všeho prostou:

za jeden problémek hned tři

– o šťastné plody lásky! – rostou.

Za jednu bídu moře běd.

Jsou bledi muži, chví se ženy.

I rozchechtal se problémek

nadarmo jimi odsouzený –