XIV. Kantáty když ptactvo zpívá,

Kantáty když ptactvo zpívá,

teplé doby pospěchem

hned rozsáhlé bory zvučí,

že radostí květy pučí

kryjící se pod mechem.

Nakloněnou svoji hlavu

vzhůru vznáší keř i strom,

tvá-li duše ještě smutí,

pojď! Zde v touhy obejmutí

vzlétneš přímo v nebes dóm.

Nebuď jak ten kalný potok,

bublající misantrop!

K čemu srdce hněvem pěnit?

To se u mne musí změnit;

rychle k životu se vzchop!

Příroda chce svěžest mysli,

ne však vlhkou síň a klec,

sic by hlemýžď dlouhovousý,

jenž na zádech s domkem brousí,

největší byl učenec.