XIV. Když jsem zpívával co malé dítě

Když jsem zpívával co malé dítě

s matkou zbožnou umučení páně,

všechny muky srdce procítilo,

a v mé oko vstoupla slza maně.

Matka chválila své hodné dítě,

sama plačíc syna konejšila,

srdce usedavé k srdci tiskla,

slzí tok svou láskou utíšila.

A když zrostl jsem a spatřil muže

v člověčenstva slávě, v plné kráse,

když jsem pochopil to vykoupení, –

byl bych radostí pak zplakal zase.

Radostí že byl bych plakal – mnohý

neměl za hodné mne dítě více, –

děje lidstva mne pak konejšily,

že-tě marně mnohým rozžeh’ svíce.