XIV. Když ondy šli jsme na procházku,

Když ondy šli jsme na procházku,

Mládenci, panny, muži, žínky,

Tu každý svou si vedl lásku,

Jen já jsem kráčel samotinký. –

Před námi chlum; tu maní jedna

Bez vůdce stála z krásné pleti;

I skočím, děvu sličnou shledna,

Zda směl bych já ji provázeti.

A již posilněn sladkým hledem

Ručinku její do mé kladu;

A tak se na chlum spolu vedem,

Ostatní napřed, a my zadu.

Nám vřela krev, a bujným tokem

Se žilinami k srdci hnala:

Nemohli jíť sme jejich krokem –

Nám srdce tlukem usedala.

Tu dubec stál, a v jeho stínu

Se pnula lávka kolem kmene;

Zde usedli jsme k odpočinu,

By pookřály oudy zmdlené.

A k ní se vinu, by mně děla,

Proč nám tak tlukou srdce tuze,

Že nemyslím, by byla zcela

Tím vinna naše k vrchu chůze?

Za odpověď má duše ssála

Blahotný úsměch v jejím oku;

A vstanouc mile ponoukala

Za ostatními ku pokroku.

A věru již tam pohromadě

Společnosť na cimbuří stála,

A když sme blížili se k hradě,

Na nás se potutelně smála.

Pak hrálo se a čtveračilo,

A bylo hlučno mezi zděmi: –

Řekni mi dívko, čím to bylo,

Že jenom my jsme byli němi?...