XIV. Když z večera klečím Ti u nohou,

Když z večera klečím Ti u nohou,

v Tvé dlaně své skrývám líce,

proč divíš se, v citu divokém

že srdce mé Tvým je otrokem?

Oh, umím já mnohem více!

Já umím víc, než-li o lásce

Ti blouznit noci celé,

víc, než-li jít žebrat za Tebe,

víc, než-li se odtrhnout od nebe,

jít v propasti pekla vřelé.

Já umím nést hanu a potupu,

i Tvoje rány chci snésti,

vše na světě zapřu, co pro radost

a mučivá Tvoje žárlivost

mi založí velké štěstí.

Oh dovedu zapříti pocity,

jež duši jsou bohem dány

a kde by Ti osud chtěl sokem být,

tam dovedu srdce své nastavit,

krev jeho dát za Tvoje rány.

A až mne na věky zavrhneš

ó potom, v té hrozné době

až jiná Ti bude dražší už –

já dovedu do prsou vrazit nůž –

ne sobě – leč jí a Tobě!