XIV KROPENKA

František hajá Napravo se dotlouká kuropění

vyhnaný pískař, vlevo, reptá s vyhnanou divoženkou

František sní – a mělkým snem tím brodí se probuzení –

že sepial ruce které nejsou rukama leč kropenkou

Spí jak spí lotři: spánkem nevinných

– ó lvíče vrtochů svých nabažené –

a do sepiatých rukou, křivopřísežných,

mží s blahosklonné hůry tím smělcem oblouzené

Ach ruce námezdní vy zahradníci

na ladech rarachových pozemků

co mi to spící chcete asi říci

skrz onu licoměrnou kropenku?

A ruce prohlédly, i bylo ještě tišej’

než před rozlukou vod a pevniny

ještě však tišší byl hlas který slyšet

hlas tvrdošíjné boží neviny

A z varku jódu solí čpěla síla

ta kterou moře byla lapila

by vůle ona jež svět nařídila

víckrát už všemohoucí nebyla

„Františku Františku“ naklonil jsem se šepce

do dlaní plných omeškaných hvězd

„o čem to sníš ty který sníti nechceš

žes sepial ruce jakby k modlitbě?“

Kuropění! Oči mu otvírají

tvým Honzo bohatýrským zívnutím

„Já snil já snil že kráčím rovnou k ráji

Ó zázraku! Mé sny jež procitají!

Jsem v ráji V ráji Neboť jsem a bdím!“