XIV. Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –

Má zkušená bábo – budiž Vám lehka zem! –

um děcka těkavý s námahou chápal,

jen modlitba když Vám ubledlým chvěla rtem,

jak zbožný Vás jímal před Bohem zápal,

proč s růžencem klokoče v třesavé dlani

jste desátky šeptajíc, vzdychala maní

za šťastnou hodinku smrti.

Spíš lehko jsem chápal: venku je slunný den,

již na lukách zlaté podběly kvetou,

kde jabloň, již tone v čeření sněžných pěn

a skřivan má oblohu písněmi setou.

Když u staré truhly jsem k modlitbě klekal,

já prosíval raděj – den vábnější čekal –

za šťastnou hodinku života.

Jdou léta a léta. Bába nám lehla v hrob,

my k moudrosti vlastní zrajeme sami.

Den krásnější jde-li, krátkých je chvil a dob,

v noc zejí ty hrobů hostinné jámy.

Jak u hodin sunou se hluché chvil přesypy,

kdy modlit se důvěrně, napínám dovtipy,

za šťastnou hodinku života,

kdy za šťastnou hodinku smrti?

Kdo kalnýma hledí očima na západ,

v dnů růženci zrnko k zrnu jak splývá,

kdy bez jasu den, snů nemá noci chlad,

a v úhory tvrdne planá již niva,

kdy srdce dnem dušiček v mlhách se kaje

i za marné touhy, – tu modlitba zraje

za šťastnou hodinku smrti.

Kdy roztály sněhy, odeplul jihem led,

kdy sněženka stoudně v mechu se zvedá,

dech jara kdy vůni omamnou má i ret,

dvé holubic hnízdo k útulku hledá,

kdy nad horou daleko mraky se kupí,

v znoj nesouce bouři, – ať modlitba úpí

za šťastnou hodinku života.

Jas poledne plá-li na klasné lány žit,

kde slunce již slzy vypilo rosy,

kdy dýchá hruď země velebný síly klid,

ač na mezi svistí broušení kosy,

skráň oddaně obnaž a utři si pot:

vlaj modlitba duší jak o boží hod

za šťastnou hodinku života

i za šťastnou hodinku smrti.