XIV. Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí

Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí

droboučkých písmen, jež jsi kdysi psala.

Vše vložila jsi tam, i Lidka malá

v něm černou skvrnou svoji účasť věstí.

A z něho čtu, co člověk může snésti,

hryz utrpení, který v duši pálá,

i paprsky a světla z něho svála

mi doba na cestu a střehla zcestí.

Co lidem po bolu, chtí úsměv slunce,

byť svítil mrtvým květům na korunce,

a ten chci dát a házet plnou pěstí.

Zář sbírám pro jiné, v níž bolů není,

juž nechci trny cítit ve svém snění;

mně – zbyl jen list za plný pohár štěstí.