XIV. Modlitba za mrtvé reky.

Z cizích krajů, z dálky kdesi

zalétá k nám teskný hlas:

„O vánocích vzpomeňte si!

Vzpomeňte si! Prosím vás!

Vzpomeňte si, že jsme žili

cele svému národu,

život i krev položili

za vlast svou a svobodu!“

Kdo to volá v tuto dobu?

Ach, toť mrtví vojáci!

Ach, můj Bože! Slyš! To z hrobů

prosí Čechoslováci.

Dotkla se jich ruka Páně,

ovanul je smrti dech,

na Stochodu, na Balkáně,

na Soči i v Karpatech.

Z Francie k nám přes tři řeky

jako zpěvy requií

slyším volat padlé reky,

reky z českých legií.

Z Italie, ze Sibíře,

kde bojoval český lev,

ozývá se po vesmíře

padlých bratří truchlý zpěv.

Nebudou už nikdy sedat

s námi doma pospolu,

marně bychom šli je hledat

k vánočnímu ke stolu.

V cizí zemi křížek stojí,

stručný nápis na něm jen,

že tu vojín padlý v boji

dřímá tichý, dlouhý sen.

Pod kamenem hoví sobě

Čech tam vedle Slováka,

svorně leží v mělkém hrobě

voják vedle vojáka.

Vzpomínka – ach – plna pláče

na ten hrob tam letí dnes,

z české vlasti jako ptáče

letí k Bohu do nebes.

Vděčnost s láskou ve objetí

trvat budou na věky,

vděčnost s láskou spolu letí

na ten hrob váš daleký.

Před jeslemi, ruce spjaté,

prosíme Tě, Kriste, slyš:

„Mučedníky naše svaté

přijmi k sobě ve svou říš.

V cizí zemi jako v kvítí

ať spí sladce po boji.

Světlo věčné ať jim svítí!

Odpočiňte v pokoji!“