XIV. Návrat bojovníků Cidových po vykonané pomstě.

Od Alfonsa krále vzali

odpuštění bojovníci,

kteří za Cida sem přišli,

bojovat a pomstíti se

na hrabatech z Carrionu,

trestajíce jejich spády.

Do Valencie když přišli,

kde Cid bydlel, samá radost

městem hned se rozproudila,

plesem velkým každý vzplanul.

Ale zpráva, že Don Alfons

v klatbu dal tu zrádnou rotu

hrabata s donem Suerou,

radost všech jen doplnila.

A tu poklekl Cid na zem,

k nebi vztáh své ruce obě,

za pomstu, již dočekal se,

nebe chválí jeho ústa,

že za všecky tyto zrádce

také odvety se dožil.

Veselý pak ve svém srdci

ku Jimeně pravil Gomez:

Jimeno, ten hanebný čin

potrestala pomsta boží

na nás i na našich dcerách

v Torpes, co se dopustili.

Jak to uslyšely dcery,

sladce znělo to jich uchu,

rozjásaným velkým plesem

bušilo jim srdce v ňadrech.

Šly hned s páží otevřenou

obejmouti Bermudeza,

všickni druzi jeho statní

líbali jim žhavě ruce,

jež tak pro ně bojovaly.

Velké slavily pak hody,

slavily je celý týden,

že Bůh nad těmi je pomstil,

kteří tak je zneuctili.