XIV. Neklňte těm, kdož se ještě smějí

Neklňte těm, kdož se ještě smějí

v naší bídě, jež nás k zemi tlačí,

jejich smích zní ve sluch bolestněji,

než když ret lká, oko tone v pláči.

Jejich smích je neúprosným bičem,

jenž je samy a nás všecky šlehá,

pláč to duší nezkojených v ničem,

kterých klidu nedotkla se něha.

Smějí se jen proto, že se bojí,

zříce lid svůj v širé poušti shluklý,

aby nad ním a nad bídou svojí

v strašlivý pláč slabě nepropukli.

Vzdech, jenž z prsou na rty v hoři skočí,

nejbližší již vlna větru splákne,

slzu, která v bolu kane s očí,

horký písek žíznivě tak vsákne.

Ale smích ten kruté beznaděje,

ranivý tak, nevázaný, divý,

tomu, kdo jím jedenkrát se směje,

na vždycky už rety bolně zkřiví.