XIV. NOČNÍ BDĚNÍ.

Zda nestačíš již zahalit,

ó noci, temnem svým

i mě i mě, když zasáh’ klid

v les všechen svým poselstvím?

Mě, který šťasten v lásce jsem

i v zdaru výprav svých,

jenž zkažen snadným zápasem

se do vzpoury nepozdvih’,

jenž nepřáteli neklíčen

vše snadno zabírá,

již zloděj, který paklíčem

se k pokladům dotírá,

jenž malou chválou opojen

se chvástám k nevíře,

já, okamžikem ukojen,

já, podstata kejklíře,

já, Nic, jež civí z vysoka,

já, stínů ubíječ,

já, zvítězící bez soka,

já, lapen v svou vlastní léč,

když v sledu vylhaného dne

teď v pravdě noci bdím

a vespod pýchy proradné

všem usnulým závidím.

Zda nestačíš již zahalit,

ó noci, temnem svým

i mě i mě, když zasáh’ klid

v les všechen svým poselstvím?