XIV. ODŠEDIVĚLÝ.

Jakto za rána, jitra zimního

Neletí sokol po šírém poli, –

Letí na koni bujném mládenec;

On s vrchu pádí jak přede střelou,

A po rovině jakby za střelou,

Nazpět kopytem dobrý kůň jeho

Sněhu vánici práší k oblakům;

Jemu ze chřípí jiskry nesrší,

A srší jemu jíní blýskavé.

I přihnal se kůň často před rokem

Do bývalého, dvorce známého;

Veselým koník hlasem zařechtal,

Bujarým hlasem houknul mládenec.

A ve světnici mladá děvčina

U oken stojí u zkvětovaných;

I nepoznala koně bujného,

Ani mládence na něm dobrého;

Děvčím smyslila sprostým rozumem

A sama k sobě takto mluvila:

Jakýž-to starec, jaký dědúšek

Ajhle do dvoru přijel našeho:

Jak jsou kadeře jeho zbělely,

Jeho vousíska,*) jeho obočí

Jak od starosti pošedivěly.

Opět zahouknul dobrý mládenec

Ke kruhu koně uzdou vázaje,

Hlučněji zvolal: Hoj, ty duše má!

Ty pojď, přivítej, Parašo milá!

I poznala-tě svého milého,

A poznavši jej ven vyskočila,

Jedva v náručí mu neletěla.

Objala rukou, sněžným ramenem

Okolo hrdla mládce dobrého:

A hle kadeře jak dědúškovi

Za tím objetím jsou potemněly;

V oči pohlédla svému milému –

Zčernalo starci bílé obočí;

A usty k ustům svého drahého

Také vousíska odšedivěly.