XIV. Píseň.

Kde Ty nejsi, Bože můj,

hořkost kypí zmarem,

ó jen Ty se nevzdaluj,

život můj Tvým darem,

obětí Tvou, přijmeš-li ji,

kterou láska k Tobě spijí,

v srdci tkví, v srdci tkví

Tvoje sladké království.

Kdo se v Tebe pohříží,

rozzáříš mu nitro;

jen v Tvém svatém poblíží

dní se moje jitro.

Ty jsi osou mého světa,

sluncem Ty jsi mého léta,

tisíc hvězd, tisíc hvězd

rozsvěcuješ do mých cest.

Kdo se Tebou opojí,

kdo se Tebou sytí,

nebem jen se spokojí,

světu nelze žíti.

Duše jeho touhou vadne,

pro žár její vše tu chladné,

Tys jí vše, Tys jí vše,

miluje Tě nejvýše.

Bolest ať si pustoší

líchy žití mého,

Tys mi vzácnou rozkoší

ráje ztraceného.

Stromu jeho sladké plody,

Tvá krev, tělo, naše hody,

poutí tou, poutí tou,

jež jde, Kriste, za Tebou.

Rychle leťte moje dny,

rychle do soumraku,

můj cíl je tak závratný,

s země do oblaků;

tam má duše ve snách bloudí,

odtud smutek v ni se loudí;

nedej mi, nedej mi

dlouho toužit na zemi!