XIV. Píseň Svojanova.

Víc lubím volnosť nade všechny slasti,

Neb radosť tělná zprotiví se bez ní,

Ach! blahosť vnitřní se neujme bez ní,

Poklid uvadne.

O člověk šťastný, co ve domku vlastním

S svou ženou sladkou a hravými dětmi

Živ jsa bezpečný mrzutého pána

Vrtochy nezná.

Spíše hlad ztrpěv žlutavý vyzábnu,

V lednu modřícím zatopiť si nechci,

Rád se prostičkou přiodím halenkou,

Nechte mi volnosť.

V mysli otrocké udusí se božnosť,

Jen totiž volný Bohu jest podobný,

Však v nevolnictví koření padouství,

Právo zapádá.

Dám ti, řek ďábel, do sytosti chléba,

Mnou povýšen víc nebudeš se báti

Pádů úrazných, země panstva dám ti,

Padni a klaň se.

V horlení božném na to řek mu Krystus:

Má člověk sloužiť Bohu jen pokorně,

Nesveden chlébem, břicho nejsa pouhé,

Obludo odstup.