XIV. Při pozdvihování.

Ten zázrak vždy mě schvátí

v té chvíli kouzelné,

ó chtěl bych milovati,

co tělo smrtelné

jen síly může dáti.

Když mezi prsty mými

se skvěje Hostie,

nad čely skloněnými

když záři rozlije,

plá nebes tajemstvími;

jak pláštík z kmentu bílý,

v nějž zde se obléká

beránek Ježíš milý

a v rukou člověka

spočine něžně chvíli.

V trůn musím ruce spnouti,

buď tělo za podnož;

ó ať se k zemi hroutí,

svou nohu na ně vlož,

rač takto spočinouti.

Kde balsám jenom vzíti

a z alabastru lít?

jen slzy mé se řítí

Tvé nohy sladké smýt,

když ráčíš dovoliti.

Ó jak mě drtí zcela

kalichu zlatý květ,

jejž zvedám nad sklon čela,

v němž cítím krvácet

hloub boku Tvého těla.

Zřím z něho vyrůstati

strom lásky vášnivé,

jež chce se rozplýtvati

a dává plody své

všem, kdož je chtějí bráti.

To rajský strom je žití,

jenž Bohu vrátí nás,

i nesmrtelné bytí

v mdlé tělo vštípí zas,

a dá mu sluncem skvíti.