XIV. Ó přijde jaro zas na české luhy

Ó přijde jaro zas na české luhy

s úsměvem, jasem, plno rodné síly,

a zelení a květem nad mohyly

vyklíčí vše, co dnes tam spí sen tuhý.

V prsť volnou zaořou zas české pluhy

a s hnědých rolí, které pot náš pily,

my sami budem sklízet, co jsme sili,

a volni volných budeme zas druhy.

Zas přijde jaro a pod krovy letem

k nám navrátí se míru vlaštovice

a večer děd vyprávět bude dětem,

jak hrát si budou v jeho šedých vlasech,

o země české dávných, smutných časech,

jak byly kdys – a nevrátí se více.