XIV. (Růženec.)

O ruměn víc-li, o ruměn míň? –:

„Chceme tu obědvat, dejte nám síň!“

Ruce si tisknouce, klopíce zrak

po schodech létli jsme rozkošně tak –

až v té tiché, šeré celi

zůstali jsme osamělí.

Chvíli jsme seděli, každý se chvěl,

skrýval, co říci moh’ i co by chtěl.

Ale v tom tichu pak, na skráni pal,

kol těla měkce jsem, prudce tě vzal –

ať na stole zatím jídla

jak si chtěla schla a stydla.

My se tak líbali! Kdo by chtěl víc?

Zřím dosud krásnou tvou, zardělou líc,

jak se’s mi vytrhla, utekla ven

záhadným rozmarem kvetoucích žen –

ale ne, vždyť vřelá, milá,

hned jsi se mi navrátila.

V ručce své’s chtěla cos přede mnou skrýt –

„Řekni proč, duše má, neber mi klid?!“

Ale jen hlavy tvé lahodná tíž

k prsoum mým tulila ticho se blíž –

až za chvílí z bílé dlaně

růženec ti vypad’ maně.

Div, že jsem slzí tvých nezahléd’ pád:

„Miláčku, nechtěj se proto mi smát!“

Ale v květ ňader tvých, čisto a pyl,

kde bděl dřív, růženec s úctou jsem skryl –

pak jsem jej, tvou vírou vzňatý,

líbal víc než každý svatý...