XIV. Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla,

Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla,

jsou plná záře vlídné a paprsků a světla,

jak z polibků tvých cosi zůstalo by v nich,

tvé jakby třásly dechy se na všech haluzích.

Tam každý kvítek malý tak mile, družně kývá

a jak tvé drahé oko se v hloub až duše dívá,

tam každá nitka mechu k zastavení zve,

jak věčný nesla otisk by drahé nožky tvé.

A kde se bílá bříza ku temné olši kloní,

my dva to zakletí jsme a děláme to po ní,

jsou haluzemi ruce a je listím vlas,

jak míchal se a pojil a v tvářích se nám třás.

Ta všechna drahá místa, kde láska naše květla,

jak rámec naší lásky kol obrazu se spletla,

jak prsten, v kterém svítí její drahokam –

ó věř, že po své smrti já budu bloudit tam!

Jim žehnám v každém kroku, je vidím v každém snu,

jich dýchám poesii, kam šinu se a hnu,

jsou živa v duši mojí, na každém z nich tys,

Tvé oko, ruka, ňadra, vlas, tváře každý rys.

Věř, za večerů zimních, kdy všecko kryté tmou,

ta drahá svatá místa jak z jara pokvetou

to bude naše láska májem dýchat z nich,

jak májem svítíš drahá, ty drahá do snů mých!