XIV. V milosti k sobě srdce moje splítá

V milosti k sobě srdce moje splítá

Jak tajných mocí sladká kouzelnice! –

Když sama v toužení mně vyjdouc vstříce,

Juž nepokojně čkajíc zpěvem vítá:

Když oko její k lásce žhoucí svitá

Jak zlatý plamen jarní večernice:

Když růmění se sněžné bělo líce,

Jak růže květ, v němž touha slastná skrytá:

Když její ňadra jak dvé liljí dýší

Tak sladkou bolesť v touze milovděčné,

Jež hluboko je v palném srdci vrytá:

Kdož v objetí ach! tvora z jiných říší

By nevýslovných slastí nessál věčně,

Když rtův dvé růžným rájem svitně vzkvítá?!...