XIV. V ŠACHTÁCH KUTNOHORSKÝCH.

Mrak balvanitý k zemi slét’

a krále v náruč vil

a na Martinskou v horách věž

jej zlícen postavil.

Je pozdní večer, s věže král

zří mlčky kolem kol

na hojný násepový rov,

na hojný rudný dol.

Zda krev tam vidí husitskou?

ba ne, ji příval splách’,

to pouze rosa v červáncích

hrá barvy na travách.

Je sobota, a svatvečer

již zvoní hlavní zvon,

a černá křídla chýlí noc

na „český Babylon“.

Šacht jícny všechny tu i tam

smoud chrlí, dým a puch

a kryjí domy, hrad i chrám

a otravují vzduch.

Jak davy hadů páry jsou,

jak vášně černý hřích,

a sbalují se v šedý chlum

u valných kotoučích.

Hle, na „Rovni“ ten „Černý Lev“

jak děsný chrlí dým,

by s kouřem „Kdúle“ umdlen pad’

v klín mrakům netvorným!

A „Mladý Kocour“ se „Starým“,

ti v zápolení zlém

v suť náspů tepou napořád

svým sirným ohonem.

A „Višňák“, „Štastný“, „Mouřenín“

zlý stále vedou spor;

jich každým vzdechem mraků směs

se valí na obzor.

Leč „Kukle“ dýše více všech,

té žárem zrudl ret,

a z útrob žhavým s povozem

ven šedý jede kmet.

Dvé draků vozu spřežením,

a každý tré má hlav,

z jich nozder šlehá jisker proud

a žárný ohně splav.

I stoupá šachty na pokraj

a nazpět v propast hrůz,

a v „Kukle“ jícen padá zas

příšerný jeho vůz.

Kmet hlavou sahá do oblak,

jak Labe proudí vlas,

vous brady vltavský jak tok

hruď kryje mu i pás.

Hle, v ruce třímá žezla skvost,

kam šine jím, tam v spěch

hned světelný se nítí pruh

jak v jitru slunce žeh.

I kráčí sutí skupenou

ten šedý velikán

a přenáší se oblakem

přes dolů černý chřtán.

Král Zikmund bázliv sklopil zrak,

a než jej zase zved’,

již stařec rukou mrazivou

jej k jícnu šachty ved’.

„Pojď,“ mluvil, „chci ti ukázat

hor těchto noční ruch;

nech odporu, jsem dolů těch

král: Zemník, země duch!

Či netoužíš svých klenotnic

a jejich skvostů znát?

Tam dole spatříš v tepnách skal

zdroj stříbra vyvěrat.

Pojď, Zikmunde, pojď, zajásej,

viz mnohou tajnou sluj,

z níž vyváží tvé říši lesk

chlap cizák, kovkop tvůj!

Vždyť tím, co těží z ňader skal

jen za jediný den,

můž’ býti, pane, na sto let

tvůj stolec podepřen.

Nuž pojď a v hluboký ten důl

své jasné oko vnoř

a pokladem, jejž vytěžíš,

vojsk nové pluky tvoř!

Pojď, neleň!...“ Žezlem kynul duch,

a z jícnu černých hrůz

zas jako prve úslužen

ven žhavý vyjel vůz.

„Vstup, pospěš, králi, neváhej;

svou ukážu ti říš!...“

A plamenitým povozem

v ráz neseni jsou níž.

Vždy hloub a hlouběj povoz jel,

až na dno šachty pad’;

kam Zemník žezlem pokynul,

zář kmitla odevšad.

Hle, kolem v dole jaký zjev!

Král ustrašen se chvěl:

kam oko zírá, napořád

jsou spousty mrtvých těl.

Toť Husité, a Zemník zas:

„Ó králi, pohleď sem!

ty Husity jsi platíval

kdys „černým penízem“.

A znova žezlem kynul duch:

„Nuž, živi buďte v ráz!

Král Zikmund, zemský vetřelec,

mnou snesen mezi vás!“

A žijou mrtví napořád.

I ztrne lživý král;

vždyť prostřed sborů husitských

před živou pomstou stál:

Leč není dost, vždy divějším

jest oněch lidí spěch,

a valí se jich zhoubný proud

z hor různých chodeb všech.

Chce prchnout Zikmund, není kam;

jej drží dolu stráž:

„Stůj! z mrtvých setby, nevidíš?

dnes živé hlavy máš.

Patř na svých vášní rudý květ

a podiv se a ztrň!

Co hrůzy bylo zde a běd,

vše ve svá ňadra shrň!

Co pučelo kdy v srdci tvém,

je všecko hříchu plod;

hleď, ona prolitá zde krev

zpět padne na tvůj rod. –

To český lid, jejž smetat dal

tvůj rozkacený vztek

a s Janem Železným, jejž zbil

mincmistr Divůček.

Těm s rudým pruhem šíje kol

kat vzdorné hlavy sťal

před chrámem, z jehož dveří dřív

kol v kraj jsi pozíral.

Znáš tamo Blažka s Prstenem,

jež Tábor poslal, znáš?

a tamto Chodek! Ej, máš strach,

leč radost – satanáš!

A stranou pohleď, nářek slyš

i bílých křídel šum!

Toť od tvých Němců vražděný

kdys útlých dítek tlum.

Zde hrdin voj; jich spiatý sbor

kat v děsnou propast vrh’;

ej, byl to smích, když náčelník

v důl hrozný druhy strh’.

Hleď, kterak u výš nevzhlednou

se dolu stěny pnou;

vždyť pro šest tisíc světcův on

jest rakví stříbrnou.

Ti za svou víru padli, nuž,

z jich kostí vezmi vděk;

co vidíš, všecko napořád

jest svatý ostatek.

Vše posvěceno kolem kol,

vše: hlína, kámen, kov;

já strážcem ostatků jsem těch,

mně trůnem tento rov.

Ty budeš pohřben mnohem níž,

důl připraven již cel;

viz! tamo hrozný otevřen

je hltan do pekel!“

Kýv’ žezlem kmet; žár šlehl výš

a rostl v chodbách všech,

a čeřil se a rozvlnil

ve strašných plamenech.

Král zachvěl se. „Aj, proč se chvíš

jak shnilý v bouři peň?

když Hus byl pálen, zřel jsi rád

svých kněží na výheň.

Nuž, dolů hleď, tam tvůj je hrob!“

Král okem v šachtu vnik’...

„Pojď!“ s náručí křik’ rozpiatou

naň z dolu pekelník.

A chechtá se a kývá zas:

„Zde hojně přátel máš;

ó pospěš, mistře, čeká trůn,

ó pospěš, králi náš!...“

I ztrne Zikmund ustrašen,

a chví se každý kloub –

v tom Zemník znova žezlem kýv’,

a Zikmund klesá v hloub.

Křikl, zařval, zaúpěl...

„Zda, pane, sen tak krut?“

„Ne!... Bolest, jak bych žeřavou

byl paží ovinut!

Dej led mi na horoucí hruď!...“

Když stalo se, král ztich’,

žhavý a bazilišek snů

zas v mozku se mu zlíh’.