XIV. V soumraku.

Stín, mlhoviny, šero všude...

čas zoufalý, kdy neví se,

zda noc teprve nyní bude

či zásvit jitra zjeví se...

Příšerně zrakům v černo splývá

pár ujetých a známých cest...

kde za dne věc nám známá bývá,

teď chmurná silhouetta jest...

vzduch těžký je... v něm chví se cosi

nám neznámého... těžko dít,

zda sprchne z toho trochu rosy,

či bude hučet, blýskat, hřmít...

A ve svých chýších sedíme my,

neblahé děti soumraku;

louč žlutá vrhá stíny k zemi,

jež rovnají se přízraku

a děsí nás... s tím svitem sporým

to šero z venku zápasí,

hrá po líci nám leskem chorým

a tíhu hází v pod řasy...

do smíchu nutíme se, křiku

a veselého hovoru –

však jen ton ztlumeného vzlyku

chví v jizby dusném prostoru...

Z nás někdo chvilkou vyjde, hledá

nějakou cestu, světla kmit –

však venku tma jen na vše sedá

a mlčení a hrozný klid...

dál v hrdle sedí nejistota

a v prsou bezejmenný děs –

my nemáme chuť do života,

je prokleto čím’s naše „dnes“...

Ó světlo, světlo, než nám vzplane

zas kdesi slunce rozhodně –

jen ne ty louče rozhárané!

Kéž vzplanou někde pochodně!

A byť by nám i zapálily

slaměnné střechy nad hlavou –

jen když by trochu záře vlily

v tu dobu šerou, nezdravou!...

Syn soumraku, kam ze svévole

osudu jenom byl jsem vklet,

jenž v rovných zatracenců kole

mu s nimi kletbu vrhám zpět –

já cítím v hořkém rozželení,

jak planě žiji svoje dny,

jak prázdnou práce má, mé snění,

jak život můj je nicotný

a želím – ne, že nedopřáno

mi žít kýs život veliký,

když svitlo lidstvu první ráno

nad vonným luhem antiky –

ni po tom vzduchu renaissance,

kdy sil bych svižné poklony

v sonety, ballady a stance

a zpíval sladké kanzony –

nic neznám v času vlnobití,

nač díval bych se teskně zpět –

jen to, že nicotné mé žití

je opožděno o sto let,

že nezastih’ jsem, Velká Revoluce,

tvůj blesk, tvé hromy, opojný tvůj vzduch,

když ze sinavých mračen hřměly prudce

v sežloutlý, svadlý, mrtvý lidský luh,

že v největší té dějin epopeji,

jež zaduněla světa okrskem,

můj život nebyl vlnou ve peřeji,

mé sloky jedním světlým paprskem!...

Ó když tvé slunce v krvi zapadalo,

a hrozný stín se po něm rozpřah už –

byl bych svůj krk – jak tisíce jej dalo –

dal s úsměvem pod guillotiny nůž

a spokojen a šťasten jistě hleděl

na minulých dnů svojich krátký řad –

ach, takových pár obrovitých neděl

duch lidský prožil jenom jedinkrát!