XIV. V zjev Dianin jsem vtělil tě dnes, dítě,

V zjev Dianin jsem vtělil tě dnes, dítě,

když kráčí spěšně lesa vonnou šeří;

mech zrosen – měsíc – člověk v kouzla věří –

Ó, jak má práce zdárně rostla, hbitě!

Lovkyně krásná! Kdo však uvidí tě,

jak uvěří, že za plachou jdeš zvěří?

Ten šelmovský tvůj úsměv jinam měří:

ty spěcháš lovit srdce mužů skrytě!

A oddechu když přišla chvíle malá

a já svůj obraz přehlížel jsem, ty

se svého místa potichu jsi vstala.

A vstoupla's za mne, přitiskla své ruce

mi na oči a potom na mé rty

jsi políbila dlouze mne a prudce.