XIV. Věštba.

Od svatby tvojí myslím stále

na jednu chvíli v žití svém:

Byl večer, mraky načernalé

se těžce nesly nad krajem.

A na zahradě pro zasmání

od cikánky, jež přišla k nám,

my dávali si hádat z dlaní,

a na tu věštbu vzpomínám.

„Ta čára, jež se dolů vije

a s druhou rýhou tvoří kříž,

to značí, že tě uštkne zmije,

k níž s důvěrou se přiblížíš!“ –

Mně bylo, jak by vichr zimy

šleh’ po mně bičem studeným,

než klidný byl jsem před druhými,

ba smál se smíchem nuceným.

Však často v dusné lesní tíši

pod jedlemi a břízami,

kde hřál se, opustiv svou skrýši,

had se zvláštními skvrnami,

neb v kotouč svinut blíže cesty

zas jiný dřímal klidným snem,

neb přes hnijící vil se klesty

a zlostně šlehl jazykem,

já ubíhal vždy dále chvatně,

a zimy dech vždy na mne sáh’ –

ó vykládal jsem věštbu špatně,

a zbytečný byl tenkrát strach!

Teď zničen klid i moje síla

myslím jen, ó spanilá,

že jsi se proto narodila,

by se ta věštba splnila!...