XIV. VĚŠTBA

Od svatby její v mojí duši

ožila dávná vzpomínka,

vždy k večeru mi syčí v uši

výsměšným tonem zlehýnka...

Jsem chlapcem v klidné jedné vísce.

Jsme na zahradě v soumraku.

Nad krajem posupně a nízce

lán visí černých oblaků.

Cikánka stará, zrak jak dýka,

přes zídku k nám se naklání

a věštby dutým hlasem říká

stopujíc rýhy na dlani.

„Viz čáru, jak se dolů vije,

ta druhá tne ji, překříží –

zde toho chlapce uštkne zmije,

k níž s důvěrou se přiblíží...“

Šla baba dál. Nad proroctvími

se smáli chvíli – ďas je vzal!...

Já hrdinou byl před druhými

a též se – trochu ztěžka – smál.

Než potom v dusné lesní tiši

pod jedlemi a břízami,

kde hřál se opustiv svou skrýši

had se zvláštními skvrnami,

neb v kotouč svinut blíže cesty

zas jiný dřímal klidným snem,

neb přes hnijící vil se klesty

a zlostně šlehal jazykem,

já ubíhal vždy dále chvatně,

a zimy dech vždy po mně táh –

ó vykládal jsem věštbu špatně,

a zbytečně byl tenkrát strach!...

Mne zloba hadů ušetřila...

A ty, ty moje spanilá,

což pro to ty ses narodila,

by se ta věštba splnila?...