XIV. Víc nechci trpět, doufat nechci více,

Víc nechci trpět, doufat nechci více,

jsem ubitá, a tělo mé je mdlé,

jsem dávno mrtva, hoří dosud svíce

na katafalku duše uvadlé.

Co, démone, si vezmeš – moje tělo?

Mou duši chceš, bys obrodil ji v zle?

Mé srdce chladné? Pohleď na mé čelo,

v něm tuberosy chřadnou nasládlé!

Tu svatozář chceš, která kol mých tváří

jak na obraze plála světice?

Rci, démone, zda chceš tu svatozáři?

Ji nedostaneš! Zhasla, když jsem Tebe

tu prvně shlédla. Rmut střik’ na líce –

já zřítila se do tmy s oblak nebe.